Ticho jako jazyk Stvořitele

Ticho není prázdnota. Ticho je prostor, ve kterém se ztrácí hluk světa a rodí se slyšení.
Kolikrát se stane, že nás unaví vlastní myšlenky, proud slov, který se nikdy nezastaví. Je to šum, který nás odtahuje od podstatného. A přesto právě v okamžiku, kdy se odvážíme do ticha vstoupit, začínáme objevovat největší bohatství.

Lidé hledají Stvořitele v knihách, v modlitbách, v učeních proroků. A přece všichni, kdo opravdu zakusili Jeho blízkost, vyprávějí o chvílích, kdy se slova zastavila. Kdy nebylo potřeba mluvit, kdy nebylo nutné žádat ani dokazovat. Jen prostě být – a v tom bytí slyšet něco, co je větší než my sami.

Ticho není hluché. Ticho má svůj vlastní jazyk.
Mluví dotekem pokoje v srdci, který se nedá popsat. Mluví světlem, které náhle padne na naše kroky, i když jsme se cítili ztraceni. Mluví v jemném šepotu, který slyší jen ten, kdo se nebojí utišit svou mysl. Čím tišší jsme uvnitř, tím hlasitěji k nám mluví.

Kdo se naučí naslouchat tichu, ten objeví, že Stvořitel je přítomen stále. Nejen v kostelech, chrámech a svatyních, ale v každém okamžiku – v dechu, v kroku, v pohledu na oblohu. Ticho není útěk ze života. Je to brána, která nás učí rozeznávat pravé od nepravého. V tichu mizí masky, které nosíme před světem. V tichu poznáváme, kdo doopravdy jsme.

Poutník na cestě víry se učí dvě věci: mluvit k Bohu a naslouchat Bohu. A zatímco mluvit se učíme od dětství, naslouchat se učíme celý život. Naslouchání začíná právě tam, kde se slova rozpustí v tichu. Čím déle se v něm zdržíme, tím více rozpoznáváme jemné stopy Boží přítomnosti.

Zpočátku se může zdát těžké usednout do ticha. Myšlenky křičí, tělo je neklidné, srdce plné nevyřčených starostí. Ale ticho není o dokonalosti. Je o ochotě zůstat a nechat všechno, co v nás bouří, postupně odeznít. A pak přijde okamžik, kdy nastane klid – a v něm se dotkne našeho nitra cosi nevyslovitelného.

Stvořitel nepotřebuje dlouhé projevy. Nepotřebuje, abychom Mu vysvětlovali, co cítíme. On ví. On slyší. A když se utišíme, můžeme poprvé opravdu slyšet i my.

Ticho nás proměňuje. Učí nás vnímat druhé s větší jemností, slyšet jejich skutečná slova i to, co zůstalo nevyřčeno. Učí nás odpouštět, protože v tichu mizí hranice ega. A učí nás vděčnosti – protože každý okamžik, kdy k nám promlouvá ticho, je darem.

Není důležité, jestli jsme poutníci na cestě horami, nebo jestli žijeme uprostřed rušného města. Ticho není v krajině, ale v našem nitru. Můžeme ho najít kdekoli, když zavřeme oči a necháme mysl zpomalit. A když ho nalezneme, zjistíme, že to nebylo ticho, co jsme slyšeli – ale Stvořitele samotného.