Odevzdání se proudu života

Mnoho lidí má pocit, že musí mít vše pod kontrolou. Plánujeme, řídíme, bojujeme, snažíme se předvídat. A přesto se tolik věcí vymyká naší moci. Proud života plyne, ať chceme nebo ne. A někdy je největší síla právě v tom, že se přestaneme vzpírat a necháme se nést.

Odevzdání není slabost. Je to hluboká důvěra ve Stvořitele – že ví, kam proud směřuje. Znamená to nechat za sebou strach z budoucnosti i výčitky z minulosti. Znamená to přestat bojovat s tím, co přichází, a místo toho to přijmout.

Proud života není slepý. Má svou moudrost, která nás vede i tehdy, když nerozumíme. Kolikrát jsme si mysleli, že něco je konec, a ukázalo se to být začátkem? Kolikrát jsme chtěli určitou cestu a nakonec jsme zjistili, že ta jiná nás vedla blíž k sobě?

Odevzdání se proudu neznamená pasivitu. Poutník stále kráčí, stále volí, stále se rozhoduje. Ale ví, že nad proudem nemá moc – může se v něm plavit, ale nemůže ho obrátit zpět. Čím víc se mu odevzdá, tím lehčí je jeho cesta. Tím víc vnímá krásu kolem sebe a pokoj ve svém srdci.

Kdo se odevzdá, nachází svobodu. Přestává být otrokem vlastních plánů a představ. Začíná žít přítomný okamžik – protože ví, že právě tady a teď je místo, kde se setkává se Stvořitelem.

Odevzdání je také důvěra, že vše, co se stane, má svůj smysl. Že žádná zkouška nepřichází náhodou a žádná radost není malá. Proud života nese každého z nás jinak, ale vždy směrem k domovu, k tomu, odkud jsme vyšli.