Cesta poutníka

• Existuje někdo větší než jsme my sami – ať už tomu říkáme Bůh, Zdroj, Univerzum, Život, Láska nebo Jednota.

• Všechno je propojené – všechno živé i neživé je částí jednoho velkého celku.

• Základem života je láska, respekt a soucit – k sobě, k druhým i ke světu kolem nás.

• Svoboda víry a cesty – každý má právo hledat svou pravdu a cestu k vyššímu smyslu podle svého srdce.

• Život má smysl – není náhodný, ale je cestou růstu, učení a návratu k jednotě.

• Činy mají váhu – to, jak žijeme, co dáváme a jak se chováme k ostatním, má dopad.

Cesta poutníka a její smysl

Cesta poutníka není vidět očima. Není v mapách ani v učebnicích.
Je to vnitřní pohyb duše – tiché rozhodnutí hledat pravdu, světlo, smysl.
Není to útěk. Je to návrat.

Poutník necestuje proto, že by chtěl opustit svět, ale proto, že cítí, že existuje víc – něco hlubšího, než nabízí povrch každodennosti.

Cesta poutníka je osobní – nikdo ji nemůže projít za tebe.
Ale zároveň je univerzální – každý, kdo hledá, je součástí stejné pouti.

Na této cestě poutník postupně:

• odkládá přetvářky a masky,

• přestává žít podle očekávání druhých,

• zjednodušuje život,

• naslouchá svému nitru,

• učí se mlčet i mluvit pravdivě,

• odpouští sobě i druhým,

• a vrací se blíž k Jednotě – ne vírou, ale zkušeností.

Smyslem pouti není stát se někým jiným.
Smyslem je vrátit se k tomu, kým jsi vždy byl.

Za životem, za světem, za námi samotnými stojí vědomý Záměr – živý Stvořitel. Nejde o dogma, ale o zkušenost, kterou mnozí vnímají, i když ji třeba neumí pojmenovat.

Stvořitel není daleko. Mluví tiše – skrze přírodu, vztahy, svědomí, vnitřní hlas. Není třeba mu slepě věřit, stačí být otevřený a vnímavý. Cesta k Němu nezačíná vírou, ale upřímnou touhou poznat pravdu. 

"Nepřišel jsem se ztratit. Přišel jsem si vzpomenout."