Čekání na Taliesina

Dnes jako už tolikrát sedím ve své mysli na staré zdi, snad zřícenině. Pod rukama cítím chlad kamene, který tu stojí už stovky let. Okolo mě se rozprostírá krajina — měkké, táhlé kopce, mlha v údolích, a vzduch naplněný tichem, které není prázdné.

A na obzoru se vine cesta. Starodávná. Nese stopy mnoha poutníků, ale dnes po ní jde jen jedna postava. Muž. Daleko, a přesto ho znám. Je to Taliesin.

Nosí v sobě příběhy, které mi ještě nevyprávěl. Nese světlo, které jsem zatím jen tušil. Čekám na něj. Čekám dlouho — možná celý život.

A je to zvláštní čekání. Není zoufalé ani smutné. Je tiché, hluboké — jako když čekáš na přítele, kterého jsi dlouho neviděl, ale víš, že přijde. Někoho, kdo zná tvou cestu. Kdo ti nebude nic vysvětlovat, jen s tebou chvíli půjde mlčky vedle.

Taliesin ke mně nikdy nedošel. A možná ani nedojde. Možná to ani není jeho úkol. Možná je tu jen proto, abych nezapomněl hledět k obzoru. Abych si pamatoval, že cesta pokračuje. A že čekání na přítele může být samo poutí — tichou, věrnou a nekonečně lidskou.

Možná nejde o něj. Možná to není Taliesin, koho čekám — ale část mě samotného. Ta, která se ztratila v jiných časech, v jiných životech, a teď se pomalu vrací. Možná je to má vlastní duše, která se blíží zpátky domů, po dlouhé pouti mlčením, ztrátami a tichým poznáváním. Možná čekám na tu část sebe, která nikdy nepřestala věřit. A možná právě já jsem ten, kdo má vstát, sejít ze zdi a vykročit. Ne kvůli němu, ale kvůli sobě. Protože setkání může nastat jen tehdy, když se dvě cesty rozhodnou potkat.

Stvořiteli,
který jsi mým počátkem i cílem,
dej mi odvahu sedět v tichu, když je třeba čekat,
a sílu vykročit, když přijde čas jít.

Nechť slyším Taliesinův hlas v sobě,
ať mi připomíná, že moudrost není vzdálená,
ale roste jako plamen v srdci.

Kéž se cesta, která se ke mně vine,
stane cestou mé duše k Tobě.
Ať se každý krok stane modlitbou,
a každé čekání poznáním,
že jsem nikdy nebyl sám.