Mnoho lidí má pocit, že musí mít vše pod kontrolou. Plánujeme, řídíme, bojujeme, snažíme se předvídat. A přesto se tolik věcí vymyká naší moci. Proud života plyne, ať chceme nebo ne. A někdy je největší síla právě v tom, že se přestaneme vzpírat a necháme se nést.
Ticho není prázdnota. Ticho je prostor, ve kterém se ztrácí hluk světa a rodí se slyšení.
Kolikrát se stane, že nás unaví vlastní myšlenky, proud slov, který se nikdy nezastaví. Je to šum, který nás odtahuje od podstatného. A přesto právě v okamžiku, kdy se odvážíme do ticha vstoupit, začínáme objevovat největší bohatství.
Ve světě, kde je každý list stromu, každý nádech člověka a každý paprsek slunce součástí jednoho nepopsatelně složitého systému, existují okamžiky, kdy se člověk zastaví a s úžasem se ptá: Tohle přece nemůže být náhoda. Jedním z těchto okamžiků je pohled do mikrosvěta života, kde se před námi odhaluje tajemství dvou zdánlivě odlišných, a...
Dnes jako už tolikrát sedím ve své mysli na staré zdi, snad zřícenině. Pod rukama cítím chlad kamene, který tu stojí už stovky let. Okolo mě se rozprostírá krajina — měkké, táhlé kopce, mlha v údolích, a vzduch naplněný tichem, které není prázdné.
Začal nový den. Svět se probouzí – slunce stoupá nad střechy, auta se drolí do ulic, hodiny běží dál. A my? Ještě jsme se ani pořádně nenadechli a už na nás padá tíha všeho, co nás čeká.
Zpomalení není lenost. Je to volba. Znamená to jít na procházku bez cíle. Vypnout telefon, když není potřeba. Dát si kávu a jen tak koukat z okna. A hlavně – dělat věci vědomě. Vařit bez spěchu. Mluvit, aniž bychom se přerušovali. Jíst bez scrollování.
